Dnes je úterý 26. září 2017  

CPDM, o.p.s. ČK
O nás
Kontakty
Klub Bouda
STREETWORK - poradna
Radio ICM, HSM
AICM ČR
Napsali o nás...
REALIZOVANÉ PROJEKTY
Evropské projekty mládeže
Evropská charta informací pro mládež
LETNÍ TÁBOR ZÁTOŇ 2010 "Prázdniny v pohybu"

Vzdělávání
Práce
Volný čas
Cestování
Zdraví
Sociálně patologické jevy
Ekologie
Sociální skupiny a hnutí
Občan a stát
Mezinárodní a národní organizace
Mládež v EU
EURODESK
Evropská unie
EUROPE DIRECT
Nadace a granty, NNO
SOUTĚŽE

Zde si můžete přečíst zážitky, příběhy a zkušenosti těch, kteří vycestovali a pobyli nějakou dobu v cizí zemi- například pracovně, za účelem studia, jako dobrovolník nebo člen skupiny v projektu Výměny mládeže, apod....., ale můžete sem také přispívat svými zážitky nebo třeba kontakty na lidi s podobnými zkušenostmi.

Své příspěvky a kontakty posílejte na adresu www.icm@icmck.cz



Aktulizováno: 18. 9. 2008, Jana Peňáková





Makedonie

Skupinka Čechů zavítala do poměrně Exotické země – Makedonie. Země plné problémů, nádherných památek a nedotčené přírody. Po několik dní se tato skupinky účastnila mezinárodní výměny mládeže, jejímž hlavním tématem bylo porozumění. A tak spolu s týmy z Albánie, Anglie a Makedonie bylo připraveno divadelní vystoupení na náměstí města Ohrid, které je spolu se stejnojmenným jezerem jedinou Makedonskou památkou zapsanou na seznamu UNESCO. (ČR jich má 12) Pro lepší představu o tom, jak takové akce vypadají následuje popis celé akce od jedné z účastnic.


Máte rádi teplo, hry, poznávání jiných kultur a procvičování cizího jazyka? Pokud ano, tak jsou tu pro vás tyto výměny. A o jedné z nich vám zde chci napsat. Toto léto jsem byla v Makedonii. Je to akce pořádaná EU a Mládeží v akci.
Byla to moje úplně první výměna a byla jsem trochu neklidná. Čekalo mě 8 dní v úplně cizí zemi a jen s pár Čechy, ale neodradilo mě to. Jelo nás dohromady 8 dívek a náš vedoucí Michal. Měl tudíž celkem pěkný harém a myslím si, že si to i užíval. Kdo by také ne, že? Úspěšně jsme se vymotali z pražského metra a pak i let proběhl v pořádku i přes menší strach účastnic, které v životě neletěly letadlem. Vystoupili jsme na letišti ve Skopje, hlavním městě Makedonie. Udeřila nás vlna horka a sucha, opravdu tam byly celkem vysoké teploty, avšak měli jsme obavy, že by mohlo být i hůře. Zvláště, když nás Michal předtím strašil, že loni to bylo ještě horší, se nám nikdo nemohl divit…Na letišti si nás nakonec vyzvedl autobus, se kterým jsme se dokodrcali až do našeho hotelu. Málem jsme umřeli vedrem, jelikož jsme jeli kolem 3 hodin a klimatizace nám nebyla moc platná. A člověk by se s ní neměl moc kamarádit, o čemž jsme se všichni přesvědčili. Já jsem například přijela domů a následující den jsem měla rýmu jak trám. Já vím, nemá se říkat nikdy, ale právě teď se to hodí. Už nikdy se nebudu přátelit s klimatizací…
Hotel stál velice blízko místního jezera, které bylo nádherně čisté. Mohli jste vidět až do několika metrů. Ubytovali jsme se a dostali jsme najíst v restauraci. Postavili doprostřed místnosti několik stolů a na nich jste si mohli vzít cokoliv, na co jste měli chuť. Mělo to však jeden malý háček, tedy otázku: Kde je maso? Někteří masožravci z toho začali být mírně nervózní. Všude samá zelenina a přílohy. Možná by nás v tom i nechali, kdyby nám rozuměli. Vedly se tam totiž zajímavé rozhovory o místní kuchyni. Dají nám maso či ne? Nakonec však přišli číšníci a lámanou angličtinou se nás ptali, jestli chceme kuře, rybu či jiné. Všichni jsme do sebe, jako správní Češi, nacpali co nejvíc jídla ( přece to tady nenecháme…), jelikož vše vypadalo tak dobře a všichni jsme po cestě byli hladoví. Pak jsme se odvalili na své pokoje, abychom vytrávili. Měli jsme volný večer. Další den následoval program. Začínali jsme až v 9:30, což bylo ideální. Zezačátku jsme se na program dostavili všichni. Hráli jsme různé hry a prostě se bavili. Lidé z Makedonie, Albánie i Anglie byli velice sdílní, a tak jsme se docela rozpovídali i my, ušlápnutí Češi. Tedy jak kteří, samozřejmě. S dorozumíváním to bylo občas složitější, ale měli jsme ruce i nohy, takže jsme to také zvládli. K naší velké radosti jsme objevili dvojici Čechů, kteří přijeli spolu s Angličany. Tak jsme je přibrali k sobě.
Hlavní pořadatel Ike následně prohlásil, že chce mít volné večery, tudíž scukneme všechny mezinárodní večery do jednoho večera. Nikdo neměl protesty. Byli jsme jen rádi. Takové procházky za teplého letního večera, co více si přát? I do města Ohrid jsme si mohli zajet za nákupy suvenýrů.
Další dny však začínalo být něco v nepořádku. Lidé z ostatních skupin se zpožďovali. Do společenské místnosti se dostavili zpočátku s mírným zpožděním tak 10 minut, ale později se to stupňovalo. Nás to celkem mrzelo, nejenom z toho důvodu, že jsme tam byli včas a museli jsme tedy čekat, ale také program se posunul a pak nebylo tolik volného času, což bylo nepříjemné. Avšak jsme s tím nemohli nic dělat. Vedoucí se snažili své členy nějak usměrnit, ale jak se dalo očekávat, nic moc se nezměnilo. Dále jsme byli v malém skluzu, když jsme nacvičovali divadlo. Vše jsme dělali na poslední chvíli, naštěstí však jsme naše vystoupení úspěšně odehráli na hlavním náměstí v Ohridu. Nejsem si jistá, nakolik se to líbilo zdejším lidem, ale místní děti byly nadšené.
A pak poslední věc, které jsem se já, příležitostný piják kávy, musela zasmát. Jejich kafe prý bylo příšerné. Někteří závisláci poté museli jít a v místním obchůdku si koupit normální kafe. Nescafé je jistota.
V čekání bych tedy viděla jediný zádrhel této výměny. Jinak byla naprosto úžasná. Člověk si našel nové přátele z cizích zemí, poznal jejich kulturu, zlepšil si úroveň angličtiny… A navíc jen za částku, při které byste jen mávli rukou a řekli si, že je to nemožné. Vřele bych doporučovala mladým lidem, kteří se chtějí někam podívat a zároveň se něco přiučit, právě toto. Ale to opravdu záleží jen na vás. Já osobně určitě pojedu na další výměnu a sama ve spolupráci pořádám jednu z výměn tady v Čechách. Do jižních zemí však už raději moc jezdit nebudu. Je tam na mě moc teplo a dusno. Nic pro mě…


Autoři: Bc. Michal Mražik – regionální konzultant programu Mládež v akci, ICM Tábor
Lenka Lišková – účastnice výměny




EDS V Larisse - Řecko - http://www.reflex.cz/Clanek30527.html

EDS v Ponta Delgadě - Portugalsko - Azorské ostrovy - http://www.reflex.cz/Clanek28806.html


JAK SE ŽIJE V PORTUGALSKU



První zážitky nám jako příběh na pokračování popisuje jazyková asistentka Pavla, která v rámci stáže programu celoživotního vzdělávání Comenius vycestovala do Portugalska.


Jmenuji se Pavla a ráda bych se s Vámi podělila o své zkušenosti a zážitky z Portugalska. Jsem tady díky finančním prostředkům Evropské Unie v rámci Programu celoživotního učení. Záštitou je program Comenius a jeho pracovní stáž pro jazykové asistenty. To je možná moc složitě popsáno, takže teď jednoduše a prakticky. Prostě jsem v Portugalsku na jedné základní a střední škole (v Portugalsku jsou na menších městech tyto instituce spojeny a nazývají se Agrupamento) a učím tady francouzštinu, angličtinu a pomáhám i při výuce jiných předmětů jako například tělesná výchova, hudební výchova atd. Pracuji také se školním "Evropským klubem", který má za úkol, pokuď možno zábavnou formou, rozvíjet vědomosti a znalosti dětí o Evropě a Evropské Unii. Mám za úkol vymýšlet i jiné aktivity a činnosti, které děti zaujmou a nebo jim jinak mohou pomoci v rozvoji vlastní osobnosti.


Městecko, do kterého jsem byla umístěna se jmenuje Carrazeda de Ansiaes. Leží v severní části Portugalska (region Norte), v části, která se nazývá Tras-Os-Montes, téměř na hranicích se Španělskem. Má asi 3000 obyvatel sečteno i s okolními vesničkami. Takže si představte mou cestu. Na mapě jsem samozřejmě zjistila, kam že to vlastně jedu, ale realita mě i tak překvapila. Vystoupila jsem na velice moderním a téměř vylidněném letišti v Portu, našla jsem důležitý železniční uzel a přestupní stanici Porto Campagna, mimojiné také velice moderní, ale velikostí se může srovnávat například s nádražím v Českých Budějovicích, kde jsem nastoupila do interregionálního vlaku. Tady však, alespoň podle mých zkušeností, vyspělost v moderních technologiích Portugalska končí. Vláček se podobal úzkokolejce v Jindřichově Hradci. Do té doby jsem se domluvila bez problémů anglicky, či francouzsky, ale tady už to jinak, než portugalsky nešlo. No jo, ale já zatím tenhle "ušišlaný" jazyk neovládám. Ale nevadí, nastoupily ruce-nohy a konverzace s místními postaršími cestujícími oblečenými v černém byla dosti zábavná. Zaujala mě jedna paní, která jela nejspíš od portského zvěrolékaře se svým papouškem. Už tady mi začalo vrtat hlavou, kam že to vlastně jedu. Celá tato trasa vede údolím řeky Douro, která je jedním z nejvýznamnějších portugalských toků, pramení ve Španělsku a ústí v Portu do Atlantského oceánu. Podél celého toku je kopcovitý terén, kde jsou na stráních rozsáhlé vinice, každá z nich viditelně popsána názvem odrůdy, či jménem majitele, nechybí samozřejmě Sanderman, vynikající odrůda portského dezertního vína. Ta příroda kolem opravdu otvírá ústa do tvaru A, je nádherná. Velice však kontrastuje s okolními příbytky lidí, viděla jsem i shluk několika maringotek, hned u železniční trati a děti popelící se před nimi. Sem tam jakási chýše, polorozpadlý kamenný dům, kostel bez střechy, to vše uprostřed toho přírodního skvostu, který je zařazen do dědictví UNESCO. Vystoupila jsem po téměř tříhodinové cestě v městečku Tua, které také na mapě vypadá větší, než doopravdy je. Tam na mě měl čekat navazující autobus do Carrazedy. Místo toho tam stál malinký mikrobus starší výroby. Ale nedalo mi to a zeptala jsem se francouzsky jeho řidiče, zda neví jak se dostanu do Carrazedy. Všichni čtyři důchodci i tenhle pirát silnic (pirát píši schválně, protože téměř všichni portugalští muži vypadají, když si přimyslíte papouška na rameni a šátek na hlavě jako piráti, mimochodem za několik minut se ukázalo, že přezdívka pirát silnic je naprosto přesná) se začali smát a řekli, že nerozumí. Tak já jen na to Carrazeda a pan řidič mi s doširoka otevřeným úsměvem ukázal, že si mám naskočit i s věcmi dovnitř. Všichni si vesele povídali a vždy se na mě otočili a začali se smát. Tak jsem se smála také. No nevím, možná sama sobě. Jeli jsme asi 20 minut dost strmým terénem, silnička se klikatí tak, že je vám skoro špatně a po jedné straně naprostý a hluboký sráz vedoucí k řece, zábrany jen někde. Byl to docela adrenalinový zážitek. Řidič ještě k tomu živě diskutoval a často se se smíchem otáčel dozadu na spolucestující. Byla jsem malinko nervózní a jen si v duchu nadávala, do čeho jsem se to pustila. Podél cesty už nebyly ani ty rozpadlé domy, prostě nic, jen nádherná divoká panenská příroda, pole a ovce. Připadala jsem si v tuhle chvíli jako ty venkovské učitelky a vychovatelky v 19. století strastiplně putující na své mise. Myslím, že jsem pochopila, co prožívaly. Stavěli jsme jen jednou v malé vesničce a nabrali ještě jednu silnější paní a pak už jsme dorazili do Carrazedy.


Tam mě před hasičskou stanicí vysadili a se slovy: tady máš tu "Francouzsku", předali paní učitelce Olimpii Candelais, která mě má na starost a která tam na mě již čekala. Je velice dynamická a sympatická, dovedla mě k Marii-Antonii, u které bydlím a která mě ihned adoptovala do rodiny. Pak jsme šli do školy. Představila mě řediteli a ostatním kolegům. Zahrnula mě spoustou jmen, které si doteď nepamatuji, ale hlavní můj dojem byl pocit pohody a obrovské přívětivosti lidí. Na škole panuje rodinná, přátelská a milá atmosféra. Myslím, že mi tady bude dobře...



2. DÍL




Lidé v Portugalsku jsou hlavním důvodem, proč se mi tady tolik líbí. Okamžitě vás bez nejmenších problémů přijmou mezi sebe, mají snahu vám vysvětlovat, jak to u nich funguje a když ještě neumíte dostatečně dobře portugalsky, jako například já, nechybí jim trpělivost jen tak s vámi sedět a snažit se pochopit, co jim vlastně chcete říct. Jsou vstřícní, milí, přátelští, otevření a téměř bez výjimky fanoušci fotbalu. Vlastně by vůbec nebyl špatný nápad, přerozdělit celou zemi do okresů podle vládnoucího fotbalového mužstva. Začalo to už v taxíku z letiště, kdy se mě pan řidič hned zeptal, komu fandím. Já na to, že nevím, že mám radši jiné sporty, než fotbal. On se však rozhodl, že mě zasvětí do fotbalových tajů, že jinak v Portugalsku být nemůžu. Za několik minut jsem se ocitla před fotbalovým stadionem FC Porto, prý to nebyla zajížďka, musela jsem si tuhle moderní svatyni vyfotit a slíbit, že se přidám k řadám fandů a fanynek. No hned jsem měla dobrou náladu, tohle vás doopravdy rozesměje.
Dalším faktem, který s fotbalem souvisí je, že v každé, ať jen malinké restauraci, či "cervejarii" (pivnice), či "pastelarii"(pekařství s posezením), či "cafeterii" mají minimálně dvě televize, které běží nonstop. Lidé nevydrží bez televize ani minutu, i při obědě, či večeři doma sledují o stošest vše, co se v televizi hýbe. Dokonce se mi stalo, že v jedné malé kavárničce měli 3 plazmové TV exempláře a na každé z nich běžel jiný fotbalový zápas. I ve školní sborovně běží neustále TV na plné obrátky, myslím, že snad i přes noc. Je to na jednu stranu strašné, ale má to jeden pozitivní vliv. Portugalci totiž nemají dabing, vše poslouchají v originálním znění, takže denodenně slyší americkou i britskou angličtinu z TV seriálů a zpráv. I starší lidé tudíž rozumí a často obstojně hovoří anglicky. Je to vidět i na dětech ve škole, s angličtinou jsou na tom velice dobře. Horší je to s francouzštinou, tu se děti učit nechtějí. Já jsem z toho smutná, protože je to můj obor a ten jazyk mám moc ráda, tak se snažím změnit jejich názor.
Portugalci mají jednu podobnou vlastnost jako my Češi, rádi si stěžují. Vypadají sice navenek spokojeně, ale když se s nimi bavíte, mají potřebu vylít své zasmušilé srdce - tento pocit stesku "saudade" je nejlépe vyjádřen v jejich tradiční hudbě "fadu". Někdy k tomu mají ale doopravdy důvod. Představte si, že například učitelé jsou přidělováni na školy. Po absolvování univerzity si sepíší seznam škol, kde by chtěli vyučovat a pak jsou podle svých školních výsledků umisťováni. Je to jako v armádě. Nemají na výběr, a tak témeř 50procent pracuje třeba i 400km od svých domovů a rodin. Je běžné, že si více kolegů pronajme v blízkosti přidělené školy byt a přes pracovní týden takto spolubydlí a pak na víkend jedou ke svým manželkám, či manželům a dětem. Jedna moje kolegyně dokonce jezdí každý den ráno a večer 200km, protože má ročního syna a nechce ho nechávat samotného.
No, čím dál tím víc si říkám, že jsem ráda, že jsem Češka a že doma je dobře.

Sponzor CPDM



Sponzor ICM ČK ...



Aktuálně probíhá:



Nejzajímavější ...



Anketa ...
Sklidili jste už úrodu ze zahrádky?


> starší výsledky <

Partneři, sponzoři

Asociace pro podporu rozvoje Informačních center pro mládež v ČR

Pro všechny, kteří chtějí dál studovat

Centrum ochrany lidských práv jižní Čechy

»Právní poradenství
»Vzdělávání a osvěta
»Ochrana lidských práv


Informační centrum pro mládež Český Krumlov - icmck@icmck.cz - http://www.icmck.cz - 380 712 427
Zpracováno za 0.007 s